Město Karakura

Stále jsem utíkala. "Nechci tě zabít!" křikla jsem, ale nezastavila.

"Musíš !!! Jinak mě ovládne Hollow a bude to horší,než smrt !"

"Jenže ty to zvládneš! Všichni ti věří! Zkus si věřit. Naděje umírá poslední." Zastavila jsem se.

"Je tu jeden problém....Já už prohrál...Je jen otázka času,kdy převezme plnou kontrolu."

"Jenže to není pravda! Kdyby jsi prohrál, tak by jsi se mnou teď normálně nemluvil."

"Používám veškeré Reiatsu,které mám,abych ho potlačil,udržím ho ještě den,nebo dva,to je taky důvod,proč takhle vypadám..."

Objevila jsem se za ním. "Nevzdávej to. To zvládneš. Všichni tě potřebuji."

"Jmenuj jednoho..."

"Vrchní kapitán, kapitánka Kuchiki, kapitán Kisuke, já a prostě ostatní."

"Byl jsem samotář...Skoro je neznám.."

"To se může změnit. Vždyť jsi silnější než nějaký zatracený hollow!"

"Tohle není Hollow...Je to Vasto Lorde a ty víš,co to znamená...Když mě nezabiješ teď,jednou se určitě vrátí a zničí Soul Society !"

"Jenže se nevrátí...protože ty mu to nedovolíš!"

"Víš,co se stane,když mi dojde reiatsu ? Já ho už nebudu moc jak potlačit..."

"Tak to do té doby musíš zvítěit!" přikázala jsem mu.

Sklopil jsem hlavu.

Odcházela jsem od něho. Chystala jsem se odejít.

"Tak sbohem."

"Sbohem." odešla jsem dál a prošla branou.

Seděl jsem vyčerpaný opřený o strom,Hollow už prolomil 80% mého reiatsu a mě bolelo celé tělo.
Pomalu jsem zavřel oči a usnul.
Měl jsem noční můru,viděl jsem v obrovském ohni siluetu postavy,jak doráží a zabijí lidi a shinigami.Šel jsem k ní blíž a uviděl svou nynější podobu.Srdce se mi skoro zastavilo a pak si mě ten Hollow všiml okamžitě ke mě přiskočil a rozsekl mečem.
Otevřel jsem oči celý zpocený a udýchaný,bylo už ráno.
"Je-jenom sen ??"
Oddechl jsem si.
Ale co když mě nedokážou potom zastavit ??? Blbost !! Jsou silní a přemůžou toho Hollowa...teda mě...
Sklopil jsem hlavu a začali mi téct slzy.
"Jsem slabý,strašně slabý...."
Říkal jsem potichu
"Jak mě mohl přemoct Hollow ??? Nezasloužím si vůbec existovat !!"
Napůl jsem zakřičel.
Pak jsem zase sklopil hlavu a už nic neříkal.

Byla jsem zavřená ve svém pokoji. Ležela jsem v posteli a přemýšlela jsem, co se to stalo.
Prvně jsem přemýšlela o tom incidentu s tou příšerou a s tím pěkným klukem. Poté jsem si vzpomněla na to, co mi řekla, ten divně vypadající chlápek. Co se to děje? Skrčila jsem nohy a ruce jsem si dala pod hlavu.
Televizi jsem měla zapnutou ale volume jsem měla snížené. Občas jsem zaslechla jen to, když tam někdo zakřičel.

Utíkal jsem po ulici s nákupem v ruce.

Přemýšlela jsem tak dlouho. Mamka se už vrátila z obchodu. Šla jsem ji pomoci s nákupem. Všimla si, že jsem trošku zapřemýšlená.
"Děje se něco?" zeptala se mě.
"Ne, nic. Všechno je v naprostým pořádku." přesvědčivě jsem se usmála. Vzala jsem zeleninu a dala jsem ji do ledničky. Nemohla jsem najít v ledničce mléko, tak jsem se vrátila zpátky k nákupu.
"Mami, ty jsi zapomněla na mlíko!"
"Ale ne. Určitě jsem ho brala." začala jsem přehrabovat v nákupu.
"Není tu a ani v ledničce už není." povzdechla jsem si.
"Tak si ho zajdi koupit. Ještě mají otevřeno."
"Nic jiného mi nezbude. Ještě něco jsi zapomněla? Ať tam nemusím chodit na tříkrát."
"Mazej!" chtěla mě praštit, ale stačila jsem uhnout.
"Za chvíli jsem zpátky." vzala jsem si peníze a vyběhla jsem z domu.
Koukla jsem se na hodinky a utíkala jsem do obchodu.

Jak byla rozběhnutá,zase jsme do sebe vrazili.

Zavrávorala jsem několik kroků zpátky. "O-omlouvám se!!" řekla jsem rozpačitě. "Jsi v pořádku?"